Michal Řada – webové stránky

Dovolte krátké zamyšlení nad některými věcmi, které opakovaně již několik měsíců slýcháme z médií – „Buďte hlavně doma“, „Lidi, nikam teď nechoďte, chvíli to vydržme, bude líp.“

Napíšu jen pár skutečností, které jsem neplánovaně empiricky vysledoval – některé již na konci jara, kdy končila první – dlouhá – karanténa. Bydlím na královéhradeckém sídlišti, kam chodím pravidelně se svými dětmi ven – ať už na hřiště, nebo když to šlo, tak i na sportoviště. Asi i proto znám velmi mnoho dětí i mladých lidí, které jsem venku pravidelně potkával. Jakých věcí jsem si všiml?

• Velmi mnoho dětí, které znám, významným způsobem ztloustlo. Proč? Protože prostě nechodily ven jako dříve a výrazně omezily pohyb. „Poslechly“ a zůstaly doma.
• Mnoho děti tráví nyní u počítačů, mobilů a další techniky daleko více času, než dříve (což bylo mnohdy dost i tak) – stali se z nich prostě „závisláci“ – některým, jež chodily dříve běžně sportovat, tak teď po pár měsících už se jednoduše nechce – „paří“ s kamarády nějakou „onlajnovku“ a zkrátka už si nedokáží pomoci.
• Vlivem zavření škol se mnohé děti díky „volnému času“ chytly různých part. Potkáváme tak některé, se kterými jsme ještě nedávno často sportovali, jak chodí s partičkou, pokuřují, příp. si i „přičichnou ke špuntu“.
• Nemluvím teď o mnoha nezdravých návycích domácího povalování, lenošení a postupnou ztrátou zodpovědnosti.

Přemýšlím tak, co taková karanténa dokázala přímo před očima u některých vyprodukovat:

• Počínající i pokročilou obezitu.
• Zvýšená závislost na PC/mobile/technice/…
• Vznik zdraví škodlivých návyků (kouření, alkohol, …)
• Zvýšení nezdravých životních návyků.

Jaké že jsou rizikové skupiny obyvatel pro mnoho nemocí, které tu jsou mnohem déle než Covid? No, světe div se, jsou to např. lidé s obezitou, kuřáci, lidé holdující alkoholu…

To mne vede k otázce: „Opravdu nás tedy karanténa ochrání?“ Vidíme dále než jen pár týdnů dopředu?

Zasílám k aktuálně probíranému tématu u osmáků – odmocniny. Napíšeš další 2 řádky :D?

Čili jestli někdo nepochopil odmocniny, tak teď už je to jistě jasné :D!

No a jako perličku zkusme odmocňovat slovo republika – přesné zadání i řešení si můžete ověřit přímo na http://homel.vsb.cz/~kov16/ulohy/archiv18.php

Tam se dozvíme, že odmocnina ze slova „republika“ je „eeuui“.

Jaké že slovo republika v sobě skrývá číslo? Své odpovědi můžete psát do komentářů!

To je zajímavá otázka k hlubšímu zamyšlení. Napadla mne, když teď často chodím na dětské hřiště a občas žel musím nechtěně „čmuchat“ cigaretový kouř, který se line od některých rodičů (a bohužel nejen já, ale i mé děti), ale také tím, že víc a víc narážím na to, že vidím kouřit někdy dospívající a dokonce i některé děti.

Jako odpověď na otázku „Proč nekouřím?“ bych si na první „pohled“ řekl – no přeci proto, že je to závislost, že kouření způsobuje rakovinu, že škodí zdraví, přináší cévní onemocnění, častější onemocnění cest dýchacích, může způsobovat neplodnost, u dívek předčasné porody, nechtěné potraty, vady u narozených dětí, zkracuje život v průměru o 12 let, způsobuje delší hojení ran, rychlejší stárnutí kůže, nepříjemné zbarvení zubů a dalo by se pokračovat.

Ale ruku na srdce – neví toto i mnoho současných kuřáků? Mnozí to určitě vědí, ale přesto kouří dál. Takže asi jenom tím to nebude. Nemyslím si ani, že by to bylo tím, že bych byl nějak lepší než ti, kteří kouří, nebo nějaký uvědomělejší.

Musím jít tedy v myšlení hlouběji a přemýšlím nad tím, co člověka k tomu vlastně vede, že kouří. Napadá mne, že některé možná jejich vzor, kterým je často jeden z rodičů, ale mnohdy i nějaký jejich starší kamarád, popř. zpěvák, herec, youtuber, … Oni přeci kouří a jsou dobří, tak proč bych neměl kouřit já?

Znám lidi, kteří začali kouřit jako mladí na vojně, a pak už se toho nezbavili. (To bylo ještě v době, kdy kouřit u menších dětí bylo tabu a krom profláklé klukoviny to bylo něco opravdu hodně výjimečného).

K tomu mám jenom takovou epizodku ze svého dětství, kdy jsem si chtěl vyzkoušet kouření, když mi bylo 12 let a byl jsem na tetině svatbě. Velmi pracně jsem si vyžádal svolení rodiče, že si můžu od jiné tety cigáro vzít. Vyšel jsem ven před hospodu jako „velký machr“, koukaly na mne různé děti. Já ale netušil ani princip kouření, takže jsem si myslel, že to znamená mít cigaretu v puse. Strčil jsem si tedy jednu ruku do kapsy, v druhé držel „cígo“ u pusy, nadechl jsem se čerstvého vzduchu a vydechl do cigarety s pocitem „velkého kluka“ – no ale po pár vteřinách přišla mamka a experimentování tak rychle skončilo :D!

V dnešní době vidím větší nebezpečí v partách mladých – dospívajících, někdy i dětí. Člověk na chvíli podléhá pocitu, že snad kouří všichni. Je těžké tak pro někoho odolat, když je v partě, kde si všichni zapálí. Má pak pocit, že nebude „in“, že bude vyčnívat, že je „měkkej“, potažmo že je srab, když to ani nevyzkouší. Dá si tak občas příležitostně jedno/dvě s kamarády a postupně si na to zvykne – no a za nějaký čas už mu to přijde jako běžná součást života a zlozvyk je na světě a velmi těžko se jej v budoucnu zbaví. (Je prokázané, že u dětí a dospívajících se závislost dostavuje rychleji).

Někdo možná hledá v cigaretě projev jakési rebelie – vymezení se vůči autoritám a někdo si zase myslí, že přinese uklidnění nebo relaxaci.

Po těchto úvahách se tedy mohu vrátit k otázce – proč vlastně nekouřím já? Asi to nebude výčtem možných chorob v druhém odstavci, ale asi proto, že jsem měl dobré vzory. Mí rodiče nekouřili (táta přestal dříve, než si mamku vzal). Nekouřili ani mí kamarádi (ani na základce, ani na gymnáziu). Neměl jsem ani žádné jiné velké vzory, které by kouřily. V pubertě jsem se stal věřícím, tak možná i proto jsem byl obklopen více lidmi, kteří tomu zvyku neholdovali. Možná jsem měl štěstí – já v tom ale určitě vidím Boží milost, že jsem se mohl cigaretám vyhnout. Né všichni to tak ale mají L.

Kdybych tak zvláště dětem i dospívajícím napsat něco na závěr – moc bych vám to přál taky, ale žijete v tomto ohledu v mnohem těžší době a cigarety jsou pro vás daleko dostupnější a kamarádi vám v tom zlozvyku také jistě rádi pomohou. Pro mne je skutečný „machr“ ten, kdo dokáže odolat, dokáže říct kamarádům „ne“, i kdyby byl v partě jediný. Je to známkou, že si dokáže jít za svým, jít proti proudu, překonávat překážky – i když to může být těžké, ale každý takový má můj obdiv. Tak kéž byste v tom byli úspěšní. Příp. pokud už v tom lítáte, tak kéž by se vám podařilo tohoto zlozvyku co nejdříve zbavit.

Budu rád, když do komentářů napíšete třeba i nějaké vaše zkušenosti nebo úvahy.

V současné době média „žijí“ stávkou učitelů, kteří bojují za vyšší platy. Chci teď ponechat stranou důvody, které je k tomu vedly, a zaměřit se na dle mého názoru opravdový nešvar  mnohých lidí, a to kritizovat učitele ve smyslu, že pracují málo hodin, že nic nenaučí apod.

Těžko říci, jaké jsou příčiny takovýchto reakcí, které jsou v souvislosti s různými kauzami vždy podobné – zdali jde o nějakou závist, pocit křivdy nebo ještě něco jiného.

Zaměřím se teď především na první mýtus – a tím je, že pracují málo hodin.

Je celkem běžné, že obyčejný školní den začínám ve škole třeba v 6:45 a domů odchází kolem půl čtvrté a často si nesete i nějakou práci domů. Je tak sice pravda, že přímá vyučovací povinnost plného úvazku učitele na základní škole činí 22 hodin týdně, ale to neznamená, že jdete ráno v 8 do školy a ve 12:30 odcházíte.

• Kromě přímé vyučovací povinnosti na vás čekají dozory – a to jak o přestávkách, tak i o poledních pauzách, ve školní jídelně apod. Je také celkem běžné, že musíte zaskočit do hodiny za kolegu, který je na vzdělávacím semináři, na soutěži s dětmi nebo u lékaře.
• Dalším faktem je, že na hodiny, které učíte, se potřebujete připravit a některé přípravy, pokud chcete, aby hodina hezky vyšla, dají opravdu zabrat. Totéž platí o přípravě testů, písemných prací apod.
• V neposlední řadě potřebujete také opravit písemky. Když učím např. matematiku ve třídách, které čítají téměř 30 žáků, každý test má třeba 11 příkladů, tak oprava testu celé třídy zabírá další čas.
• Další položkou v časovém plánu je administrativa spojená s prací běžného učitele (teď nemluvím o třídnictví) – a sice komunikace s rodiči, zápis známek do školního systému, vyplňování výkazů, telefonáty apod.
• Je také přirozené, že dětem dáváte i kus svého času, abyste jim někde něco vysvětlili, řekli si s nimi pár věcí.
• Občas jako pedagog koordinujete nějakou soutěž, exkurzi, aktivitu nebo akci.
• Čas zabere i mnoho další věcí, jako jsou porady, předmětové komise, a nemluvím tu o práci těch, kteří mají na starost i třídnictví apod.

Výčet tak ještě není úplný. Není zároveň ani žádnou stížností na práci učitele (podobně, jako mnoho dalších profesí má své povinnosti a nároky). Píšu o nich proto, že mnohým to nemusí dojít a kritizují učitele za to, jak pracují málo – zkrátka není to pravda, a jestli bych mohl kohokoli o něco poprosit, tak určitě to, aby to nedělal.

Další věc se týká toho, že učitelé ty děti přece nic nenaučí. Nad tímto výrokem zůstává rozum stát. Věřím, že kdybychom pomyslně porovnali učitele, takže určitě dojdeme k tomu, že jsou učitelé, kteří naučí mnoho a ti, kteří naopak naučí méně. Těch, kteří nenaučí „nic“ či „téměř nic“ je myslím ale jako šafránu a podle nějaké jednotlivé zkušenosti posuzovat práci učitelů obecně je velice nízké a uráží to mnohé další.

Respektuji, že v diskusích zaznívají různé věcné argumenty a názory týkající se toho, kolik by učitelé měly mít, ale prosím zdržme se posuzováním toho, jestli dostatečně pracují apod.

No a abych nekončil takto pedagogicky káravě, tak něco ze života na závěr: Starý profesor má na praxi mladou adeptku učitelské profese: „Brzy zjistíte, že téměř v každé třídě se najde nějaké děcko, které bude chtít za každou cenu o všem diskutovat. Váš první krok bude snahou umlčet ho. Ale radím vám, pečlivě se nad tím zamyslete, protože tohle děcko je pravděpodobně jediné, které vás poslouchá.“